O Severní Koreji se toho napsalo již mnoho a co člověk, to jiný názor na tuto uzavřenou zemi. Někteří je mají za chudý lid pod diktátorskou vládou, jiní v nich vidí novodobé hrdiny, kteří se bez ohledu na velikost a bohatství postaví i proti Spojeným státům. Ať už si o nich myslíte cokoliv, přinášíme vám zde unikátní pohled na režim skrze oficiální statistická čísla.
Že KLDR není demokracií pochybuje málokdo, svědčí tomu i skutečnost, kolik vládců se v čele země už vystřídalo. V Jižní Koreji se od roku 1948 změnil představitel země už 12 krát, někteří měli slavné období, jiní měli tendence podobné vládnoucí dynastii na severu. V Pchjongjangu se za skoro 70 let dostala moc do rukou třem lidem, přičemž milovanému prvnímu vůdci Kim Ir-Senovi náleží titul na věčné časy.
Co se technického pokroku týče, nikdo nepochybuje o nadřazenosti Jižní Koreje. Firmy v Soulu udávají trend na mobilním a elektronickém trhu po celém světě, jejich výrobky se chlubí špičkovou kvalitou. Počet telefonních zařízení dokonce převyšuje počet obyvatelstva, na necelých 52 milionů lidí připadá až 58 milionů aktivních mobilů. V Severní Koreji je však mobilní situace lepší, než by se zdála. V oběhu je přes 3,2 milionů zařízení, která fungují na jediné státní síti Koryolink.
Porovnat můžeme i průměrnou výšku na Korejském poloostrově, na jihu jsou v průměru 5 až 8 centimetrů vyšší. Vědci vyloučili genetické dispozice, protože oba státy tvořily jeden národ. Může za to především kvalita, množství a rozmanitost stravy. K výsledku se statistici dostali na základě měření severokorejských uprchlíků, kteří často bývali podvyživení.
Drastický rozdíl je v kvalitě a množství silnic. Experti odhadují, že komunikace na severu tvoří síť dlouhou asi 25,5 tisíc kilometrů (na jihu je to skoro čtyřikrát více), jenže asi jen 3 procenta silnic jsou použitelná. Zbytek je v tak špatném stavu, že auta tudy vůbec neprojedou. V Severní Koreji si taky jen minimum lidí může dovolit vlastní automobil, většinou jsou to obyvatelé v Pchjongjangu.
Export států se také radikálně liší. Zatímco jižní ekonomika stojí na všem možným, od nerostných surovin, po produkty a služby, Severní Koreju drží nad vodou zejména vývoz uhlí. Kolik na obchodu režim vydělává se ale nedá zjistit, státy jako Čína nebo Rusko – hlavní obchodní partneři Kim Čong-Una čísla přísně tají.
Přitom ještě před padesáti lety byla životní úroveň na poloostrově podobná, ekonomika jihu a severu se nijak nelišila. Korejská válka postihla oba státy stejně, ale Soulu se dostalo vydatné mezinárodní pomoci zejména od Spojených států. Jižní Korea od 70. let výrazně posílila a dneska jsou firmy jako Samsung nebo Hyundai celosvětově žádaná. KLDR oproti tomu stagnovala a kvalitu života mají podobnou až dodneška.
S tím souvisí i nejspíš věk dožití. Na jihu se těší průměrnému věku kolem 82 let, to je skoro o více než 15 let od příměří, v Severní Koreji se dnes lidé dožívají ani ne 70 let. Jenže Jižní Koreju jako většinu moderních států postihly demografické problémy, mezi kterými patří stárnutí obyvatelstva. To severokorejské rodiny se těší mnohem většímu počtu potomků.
Nakonec je na místě si porovnat i velikost armády. Na poloostrově nikdy nezavládl mír a oba státy jsou v bojové pohotovosti. O Pchjongjangu se říká, že živí jednu z největších armád na světě (podle počtu vojáků jsou na 4. místě celosvětově), v aktivní službě slouží celkem skoro 1,2 lidí, některé odhady mluví až o 2 milionech, v rezervě mají dalších 5,7 milionů. Soul se ale také nenechává zahanbit, i když počet aktivních sil má zhruba o polovinu menší (v rezervě pak 4,5 milionů). Kompenzují to ale lepší vybaveností a modernější technikou.
Zdroj: eurozpravy.cz