Jednu třetinu uprchlíků v Evropě tvoří ženy. Pochází z jiných poměrů a jejich situace je zcela odlišná od mužů, přesto jim pozornost nikdo nevěnuje. Odborníci varují, že i když to nebyl záměr vlády, většina integračních programů je navržená spíše pro muže. Ženy potřebují jiný přístup, ten však v Evropské unii chybí, proto jsou odsouzené k tomu, aby nikdy nezapadly.
Dva ze tří uprchlíků v Německu jsou muži. Obvykle je jim pod třicet let, jsou mladí a nic jim nestojí v cestě se zapojit do pracovního procesu. Většinou cestují sami bez rodiny a s pomocí vlády se můžou přihlásit na jazykové kurzy, rekvalifikace a další integrační programy, které jim pomůžou se životem v nové společnosti. Dostávají rady ohledně toho, jak se ucházet o práci, nebo kde sehnat ubytování. Jsou to mladíci se spoustou volného času.
Situace je však zcela odlišná pro ženy. Většina z nich má děti a přišly do Německa se sloučit s rodinou (manželem), který zde již žije. Na rozdíl od mužů, kteří utíkají před válkou, ženy v rodné zemi čelily i diskriminace, sexuálnímu násilí, nucenému manželství a takzvaným vraždám ze cti. Jejich vzdělání je podstatně horší, v kultuře, kde žily nebylo pro ženu důležité dokončit školu, ale očekávalo se od nich pilná péče o domácnost, manžela a děti.
Největším problémem migrujících žen je pak nedostatek bezpečného ubytování, přístup ke vzdělání a integraci s majoritní společností. Pokud má žena děti a manžela v Německu, pak se od ní neočekává, že se zapojí do integračních programů. K čemu jí je umět německy, když obživu obstará muž. Její úloha leží v domácnosti, a to znamená, že na rozdíl od svého protějšku nemá tolik volného času, aby navštívila jazykové kurzy, kdyby o ně měla zájem.
Pokud je žena svobodná, pak čelí možnému sexuálnímu násilí na ubytovnách. Podle aktivistů za lidská práva neexistují oddělené části pro muže a ženy, obě pohlaví tak musí žít vedle sebe, mnohdy i spát ve stejných místnostech. Žen je zde navíc o dost méně než mužů, jsou tak vystavené harašení.
„Ženy čelí nebezpečí nejen ze stran ostatních běženců, ale i personálu zařízení. Ubytovny jsou zónou bezpráví, kam se nechce chodit ani policistům. A většina se bojí násilí ohlásit, protože mají strach, že by to negativně ovlivnilo jejich žádost o azyl“ prohlásila Jessica Mosbahi, konzultantka pro lidská práva.
Podle aktivistky jsou přitom ženy mnohem ochotnější se integrovat a učit se nový jazyk než muži, majoritiní společnosti se dokáží přizpůsobit snadněji a radikalizace je u nich velmi málo pravděpodobná. Přesto nemají rovnoprávný přístup k vládním benefitům. Mnoho žen tak místo nového začátku musí pokračovat v utlačovaném životě, na který jsou zvyklé z domova.
Zdroj: eurozpravy.cz