Někteří možná víte, že se po celé planetě Zemi nachází podzemní města. Věřili byste však, že se v roce 1965 do jednoho zapomenutého podzemního komplexu omylem propadli dva čeští horníci?
KGB událost pečlivě zametla pod koberec, pravdu se proto veřejnost dozvídá až dnes. K článku přikládám i úvodní dopis autora.
Dopis:
,,Dobrý den Alue, rád bych se s Vámi, a pokud to umožníte, i s ostatními čtenáři podělil o snad zajímavý, ale každopádně dramatický rozhovor s mým dlouholetým kamarádem a přítelem, který jsem převedl do psané podoby, aby zůstal zachován a byl přístupný co nejširší veřejnosti.
Na světě je stále mnoho pochybovačů, ba i lidí, kteří se skutečnosti dutého světa přímo vysmívají, a já doufám, že Jarův příběh by některým z nich mohl otevřít oči. Já sám znám Jaru už mnoho let a za sebe můžu říct, že ačkoliv toho hodně vytrpěl, ani jednou v životě nemusel ohnout hřbet a vždycky byl tím nejrovnějším a nejryzejším charakterem.
Děkuji Vám za Vaši krásnou a milou činnost v tomto chaotickém světě a přeji Vám mnoho vnitřního štěstí. Milcha“
Příběh horníka Jaroslava z Ostravy
,,Byl to takový normální den. Šel jsem do roboty jako jindy, i svačinu jsem měl připravenou. Fárali jsme a netušili, co přinese několik dalších hodin. Naším úkolem bylo obnovit rubání na sloji Hubert a už to samo bylo dost nepříjemné.“
Tak začíná svou vzpomínku na den, který změnil celý jeho život, dnes osmdesátiletý horník Jaroslav Švarc z Ostravy. Nic toho poklidného rána nenasvědčovalo tomu, že se setká nejen možná s pozůstatkem prastaré, technicky vyspělé civilizace, ale nakonec i se zájmem tehdejší KGB.
,,Rubali a odklízeli jsme zhruba v jednom kilometru a bylo pekelné horko. Vzpomínám, že kamarád Jožin byl celý mokrý potem a já si z něho dělal legraci. Ještě dnes je mi při té vzpomínce do pláče… …asi po dvou hodinách k tomu došlo. Nejdřív jsme pod nástroji uslyšeli dutý zvuk. Tomu jsme nevěnovali pozornost. Ještě několikrát jsme zavrtali do kamene, když v tom se pod námi probořila zem a my se „pod tou zemí propadli pod zem“(to mě v tu chvíli napadlo). Dopadli jsme docela tvrdě, bál jsem se pohnout a zjišťoval jsem, jestli nemám něco zlomeného“
Více na: svetkolemnas.info