Tento týden začala úřadovat nová ukrajinská vláda, jednou z prvních akcí bylo zdražení plynu pro obyvatele, nejspíše jako úlitba pro Mezinárodní měnový fond a Ukrajina tak může obdržet další finanční půjčku.
A co vy na to říkáte pane Zbořile?
Kdyby byla pravda to, o čem se píše v hlavně-proudících českých mediích, ať již tištěných nebo audiovizuálních, zdálo by se, že občany ČR nejvíce zajímá zda se jejich stát bude jmenovat Čechie, Czechia, Čechomor nebo Morčech, či podle některých přispěvatelů Lidových novin dokonce Bőhmen und Mähren.
Spát se nedá, ani když nevíme, kdo posprejoval několik pražských kaváren symboly, které opět jen část veřejnosti okamžitě označila a odsoudila jako pravicové – a ta druhá jako levicově-extremistické. Před několika lety by to ještě mohli být, alespoň podle bývalého pražského primátora, spolutvůrci „umění ulice“, nebo naléhavého sdělení skinů antifašistům. Po zkušenosti s krádeží státního symbolu na Pražském hradu a postříkání vlajek ČLR by to také mohla být „performance“ nepřátel českého Drang nach Osten organizovaného prezidentem ČR a vítaného prezidentem ČLR.
Ve skutečnosti tomu bylo ale jinak. Ani ofenzíva českých propagandistů, proti těm kteří prý adorují Vladimíra Putina, nepřinesla větší úspěch (opomeneme-li „granty“ agitátorům), než ten, že se podařilo zpopularizovat asi padesát různých webových adres, které požívaly už tak větší důvěryhodnosti a vážnosti než main-prudiči.
Přesto se ale stále něco dělo. Říkalo se tomu uzavření smlouvy mezi EU a Tureckem, ale jak víme ze stydlivého vystoupení Angely Merklové a více než naivního projevu Baracka Obamy, je to smlouva mezi Berlínem a Ankarou. Kdo dával ve škole pozor, anebo alespoň letmo nahlédne do „Sedmi sloupů moudrosti“ britského dobrodruha, či lépe vyzvědače, T.E.Lawrence „z Arábie“, ví o čem zde mluvíme. Přidáme-li si k tomu ještě dojmy z cesty Victorie Nuland, během které požehnala nové ukrajinské vládě Vododymyra Hrojsmana (snad to není správně Grossmann) pak je jasné, že se tato část světa v okolí Anatolského mostu a starodávného meziříčí Eufratu a Tigridu příliš nezměnila. Nezměnil se ani dávnověký zájem mocností, jejichž panovníci si dnes říkají prezidenti nebo kancléřky a osobují si právo kreslit na mapách těchto území hranice a rozhodovat o tom, kdo na nich bude vládnout.
Proto se nemůžeme divit, že se Stát Izrael začal obávat o svou vládu nad Golanskými výšinami, a že se někde, asi v okolí Černého moře, znovu objevila legenda o nepravomocném předání Krymu Ukrajině N.S.Chruščevem. Britský labourista Campbell, který tento nápad uvedl do souvislosti se vznikem, organizací a podporou tzv. Islámského státu Státem Izrael, byl označen jako „antisemita“, ale sám se prohlásil za „antisionistu“. Ať jsou tyto úvahy jakkoli podivné, nezapomínejme, že cokoli bylo jednou myšleno, ať jíž jde o jakoukoli pitomost, často se to podařilo uskutečnit.
Emmanuele Contini / Shutterstock.com