Na výročí 1968 jsem se hodně těšil a čekal, že se národ zase semkne a budeme vzpomínat za zvuků písní Karla Kryla. Bohužel na místech, kde měla probíhat pieta, se místo vzpomínání demonstrovalo, křičelo a nadávalo na premiéra, který mi nemusí být sympatický, ale který byl zvolen ve svobodných volbách a svůj projev prostě musel přednést. Na jedné straně média a politici hysterčí, že prezident Zeman nevystoupil k tomuto výročí, na druhé straně je jasné, že by to jen využili k dalším nenávistným protestům, přičemž ve skutečnosti žádný projev nechtějí.
Ještě více zavrženíhodná je však snaha těchto politiků a médií využít vzpomínku na tuto smutnou událost k rozdmýchání nenávisti proti Ruskému národu jako celku. Mainstreamová média plní články o tom, jak je Rusko stále stejné, pomalu má člověk pocit, že jsme stále okupovaní. Berte však v potaz, že SSSR už dávno neexistuje, netvořilo jej pouze Rusko a řadoví sovětští vojáci, kteří sem přijeli třeba ve dvaceti, jdou dnes již v důchodovém věku a jejich nadřízení většinou po smrti. Mrkněte se jak, dnes vypadá například Moskva:
Ano, Rusko není země bez chyb a vládne mu již dlouhé roky jedna strana, přesto se jedná o moderní společnost a novou generaci nelze vinit za zločiny jejich rodičů.
Události roku 1968 si musíme připomínat, stejně jako události roku 1938 či jiné pohromy v našich dějinách a hlavně musíme ctít svobodu slova, kterou jsme tehdy ztratili, svobodu názoru a svobodu jednotlivců a snažit se mírnit všemožné státem řízené ragulace, které jdou proti svobodě. Pokud mě někdo onálepkuje xenofobem nebo rusofobem a já nadále budu moci své názory šířit a nebudu vytěsňovan ze společnosti, pak jsme vyhráli. Bojím se, že to však politici „demokratického bloku“ nechápou.