Rusko ukázalo v Sýrii flexibilitu a strategický přístup, umožňující „bezohledným“ americkým partnerům neztratit tvář, píše Carlo Caro, analytik mezinárodních vztahů pro The Huffington Post.
Podle Cara, Rusko teprve nedávno „obrátilo pozornost“ na Islámský stát, když před tím udeřilo hlavně proti „ozbrojeným skupinám napojených na Al-Káidu, včetně na řadu skupin ze Svobodné syrské armády“. Autor se domnívá, že začít s těmito skupinami bylo rozumné, protože „nikdo jiný s nimi nebojoval, oproti tomu Spojené státy a země Perského zálivu jim dodávaly veškerou podporu“.
„Představovaly je jako syrské bojovníky za svobodu, ačkoli je to lež. Nejenže nejsou ze Sýrie, ale nebojovali za svobodu,“ zdůraznil autor. „Mnoho mocných politiků nekladlo otázky, co je to za lidi a za co bojují, ale prostě v nich viděli rychlé řešení, a poskytli jim peníze a zbraně. Vyvolává to vzpomínku na to, jak CIA financovala mudžahedíny, kteří bojovali proti sovětským vojskům v Afghánistánu.“
Za pět měsíců Rusko pomohlo Asadovi „otočit chod války“. Carlo Caro nevěří, že Putin v předstihu varoval syrského prezidenta o stažení vojsk. Ale co vedlo Kreml k odvodu ze Sýrie značné části svého vojenské seskupení? Autor navrhuje odpověď: „Putin si myslí, že a) vynaložil hodně peněz a zdá se situace zlepšila; b) Krym má velký význam (a vede „válku“ na dvou frontách, a to je vždy špatně); c) vyvedením podstatné část své moci, zabraňuje přímému zásahu Turecka a Saúdské Arábie do syrského konfliktu.“
Nejdůležitější je podle Cara třetí bod, a zde mluví jazykem golfu, „Rusko pohání míček do jamky“. Autor je přesvědčen, že Moskva podepsala tajnou dohodu s Washingtonem, aby ten snížil zápal svých blízkovýchodních spojenců. Vždyť despotické režimy v Ankaře a Rijádu již dlouho chtěly poslat vojáky do Sýrie, a dokonce vlastně již začaly – „samozřejmě, neformálně,“ poukazuje analytik.
„Washington to nikdy nepřizná, ale my všichni, kteří jsme odborníci na historii diplomacie, víme, že vždy existovaly tajné dohody mezi vládci,“ uvedl Caro.„Američané museli dát Rusům slib, že zabrání zásahu ze strany Turecka a Saúdské Arábie, a to znamená, že Washington donutí Ankaru v jistém smyslu uzavřít hranice.Nikdo by neměl být překvapen, že Rusko učinilo svůj tah několik dní před zahájením mírových jednání, aby Američané by mohli zaujmout silnější a legitimnější postavení – tváří v tvář tolika kritikům.“
Touto transakcí „win-win“: Rusko neumožní Turecku a Saúdské Arábii „rozdělit“ si Sýrii, a „podělí se o trofej se svými neformálními přáteli“, jakmile se USA objeví jako nejvlivnější země. Podle autora je pro Putina „jednodušší pracovat s prezidentem Barackem Obamou“, než s neokonzervativci, jako Marco Rubio, Chris Christie, nebo Hillary Clintonová, která je „blízká neokonzervativcům ve vztahu k zahraniční politice“.
Podle Carlo Cara je důležité prohlášení ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova o ochotě Ruska spolupracovat s západní koalicí v boji proti IS. „Na začátku procesu vyjednávání je konfliktů v Sýrii méně, než dříve,“ poznamenal autor. „Nikdo nemůže vážně obviňovat Rusko, v případě, že výsledek bude špatný.“ Moskva projevila v syrském otázce „flexibilitu“ a „odrazila útoky kritiků, obviňující ji z imperialismu a předsudků“.
Zároveň Rusko nadále trvá na tom, že „režim musí zůstat“, a „bylo by pošetilé s tím nesouhlasit“ tvrdí Caro. „Kdo ho nahradí (Asada)? Vůdce Fronty an-Nusrá? Nebo vůdce Islámské fronty?“ ptá se autor článku.