„Jsme na cestě k vymření,“ říká významný vědec

A podílel se také na vysazení viru myxomatózy, který vedl k poklesu populace divokých králíku v zemědělské oblasti jihovýchodní Austrálie na začátku 50. let.

Výše zmíněné poznámky pronesl během rozhovoru u něj doma, v zelení oplývajícím předměstí Canberry. Nyní, v jeho 95 letech, již téměř žádné rozhovory neposkytuje. Ale ještě donedávna chodil každý den do práce na fakultu medicínského výzkumu na Australské národní univerzitě, kterou vedl od 1967 do 1973.

Desítky let poté, co oficiálně odešel do důchodu z Centra pro výzkum zdrojů a životního prostředí, které sám založil v r. 1973, pokračoval ve stejné rutině, kterou vyznával, když vedl toto světově věhlasné pracoviště.

Chodíval do práce ráno na 6:30 a několik hodin předtím, než se dostavil zbytek personálu, trávil psaním učebnic.

Fenner, člen Australské akademie věd a Královské společnosti, obdržel mnohá ocenění a vyznamenání. Vydal stovky vědeckých studií a je autorem nebo spoluautorem 22 knih.

Vytahuje pár knih ze své knihovny. Jedna z nich, o planých neštovicích, je obrovská jak přínosem vědeckému světu, tak svojí váhou: váží 3,5 kg. Další z knih, ta o myxomatóze, byla znovu vydána nakladatelstvím Cambridge University Press minulý rok, po 44 letech od prvního vydání.

Fenner je z toho nadšený, ale zároveň zklamán, že nemohl knihu doplnit výsledky výzkumu, který potvrdil, že u divokých králíků se vyvynula rezistence vůči tomuto typu biologické zbraně.

Studie ukázala, že virus myxomatózy je daleko méně účinný v přírodě u divokých králíku, než u těch laboratorních, kteří se s tímto virem nikdy předtím nesetkali.

„Divocí králici zmutovali,“ říká Fenner.

„U králíků proběhla evoluční změna.“

Jeho hluboká znalost evoluce mu ani v nejmenším nebránila pozorovat evoluční procesy přímo v terénu. Tyto znalosti získal hlubokým studiem jevů na molekulární úrovni, přes studium ekosystémů až na celoplanetární úroveň.

Fenner se chtěl stát geologem, ale dal na radu otce, a místo toho se věnoval studiu medicíny na univerzitě v Adelaide, kde promoval v r. 1938.

Ve volném čase se věnoval studiu lebek s antropologem Normanem Tindalem.

Brzy po studiích vstoupil do zdravotnického sboru Australské královské armády a sloužil postupně v Egyptě a v Papue-Nové Guinei. Má částečný podíl na vítězství Austrálie na Nové Guinei, pro jeho úsilí o kontrolu malárie mezi vojáky.

„Tato zkušenost hodně posunula můj zájem od studia lebek k mikrobiologii a virologii,“ říká. Skrze další virologické výzkumy, kdy studoval viry neštovic, se propracoval k epidemiologii a populační dynamice a velmi záhy začal chápat druhy (živočichů), včetně našeho lidského, v jejich širokém, ekologickém kontextu.

Jeho biologické myšlení zasahuje rovněž do geologie.

Své první práce o životním prostředí vydal na začátku 70. let, kdy se začal vliv člověka na prostředí ukazovat jako velký problém.

Sám říká, že Země vstoupila do antropocénu. I když tento termín (antropocén) není oficiálně geology uznáván, jako samostatná geologická éra, pomalu si získává své místo ve vědecké terminologii. Antropocén se zhruba kryje s obdobím industrializace, kdy vliv člověka na globální klima nabyl rozměrů srovnatelných s dobami ledovými, nebo s dopady komet.

Podle Fennera je největším problémem populační exploze a „bezuzdný konzum“.

Počet jedinců druhu Homo sapiens pravděpodobně letos (rok 2010, poznámka editora) překročí 6,9 miliard, podle odhadů OSN. Jelikož se neustále otálí se zavedením tvrdých opatření na redukci emisí skleníkových plynů, zůstává Fenner pesimistický.

„Budeme čelit stejnému osudu jako lidská populace na Velikonočním ostrově,“ myslí se Fenner. „Klimatická změna je teprve na samém začátku, ale již nyní pozorujeme, jak se počasí nezvykle mění“.

Australští domorodci nám ukázali, že umí přečkat bez vědy, produkce skleníkových plynů a globálního oteplování 40 000 nebo 50 000 let. Ale celý svět naráz to nedokáže. Lidský druh bude patrně čekat stejný osud, který potkal mnoho jiných druhů – vyhynutí.

„Homo sapiens vymře, možná už za sto let,“ tvrdí. „A mnoho dalších živočišných druhů také“. Není cesty zpět. Myslím, že je na to příliš pozdě. Nesnažím se to nijak zdůrazňovat, protože lidé jsou sice ochotni něco dělat, ale pořád to odkládají.

„Chovat se ohleduplněji k životnímu prostředí by trochu pomohlo, ale lidská populace je prostě dnes již příliš velká.“

Je to stanovisko, které zastávájí někteří vědci, ale zaniká ve víru roztržek mezi příznivci a odpůrci klimatických změn.

Fennerův kolega a dlouholetý přítel Stephen Boyden (vysloužilý profesor z ANU) tvrdí, že mezi ekology převládá hluboký pesimismus, i když někteří z nich jsou i více optimističtí.

Více na: zvedavec.org