U normálních rodiček trvá regenerace po porodu obvykle jen tradičních šest neděl. U porodu císařem je to rok a půl. Ale to vám předem řekne jen málokterý lékař. Půl roku po porodu císařem nesmíte cvičit, namáhat se, nosit dítě v náručí, jinak hrozí, že jizva praskne. Bolí vás každý krok. Lékař při pronikání do dělohy přeřezává sedm vrstev kůže a těla. Všechny pak musí sešít. To není legrace. Nikdo vám také předem neřekne, že se nejméně tři dny po porodu císařem nebudete vůbec schopná postarat o dítě. Nevstanete k němu, nepřebalíte ho. Nemůžete ho mít u sebe na rozdíl od maminek, které nerodily císařem. Další půlrok se stále ještě musíte hlídat a běžná dovolená nepřichází v úvahu. Příliš byste namáhala břišní svaly. Ženy s poloviční anestézií, tedy od pasu dolů (tzv. epidural), často trpí několik měsíců úpornými bolestmi hlavy, které způsobil pohyb po částečné anestézii. Je to stejné, jako kdyby vám někdo chtěl odříznout zaživa polovinu hlavy.
Pokud porod probíhá bez vnějších zásahů, není nutní hospitalizace v nemocnici. Nejde o nemoc, jde o přirozený fyziologický proces. V momentě, kdy se porod zastaví nebo výrazně zpomalí a doktoři začnou panikařit, stane se z rodičky pacient, kterého je třeba zachránit. (Alespoň podle vize doktorů.)
Problém v této společnosti je, že vůbec není schopna naslouchat přirozeným signálům ženy a dítěte. Oba dva jsou schopni spolu během celého procesu, od početí do rození a pak i dále, komunikovat. Doktoři nahlížejí pouze skrze přístroje, které ale mohou podávat mylné informace.
Císařský řez je operace. Je mylné se domnívat, že se z toho vyspíte a bude to zase dobré. Je to operace velmi rozsáhlá vyžadující hluboký zásah do děla matky dítěte. Pro dítě je to též šok, protože je náhle vytaženo a doslova vyříznuto z doposud pro něj známého a přirozeného prostředí. I když se jim oběma po porodu fyzicky dobře daří, na jejich psychické úrovni jsou velmi silné záseky, které mohou být na celý život.
Po císařském řezu je žena odvezena na JIP, kde musí zůstat alespoň 24 hodin v klidu. Dítě nemůže mít u sebe a je proto dáno do péče porodních sester, které dítě umístí do inkubátoru. (Pokud má dítě štěstí, stará se o něj otec.) Takže první minuty a hodiny svého života stráví v plexisklové izolaci, kde sice je mu fyzicky teplo, ale psychická vřelost chybí. Nemá s kým utvářet sociální vazby a jeho životní podněty jsou omezeny na emočně studený prostor. Nemá možnost utvářet pevnou vazbu s matkou.
Pro psychiku dítěte musí jít o šok, se kterým se musí vyrovnat. I samotný přirozený porod je zlomový a v případě císařského řezu je to ještě intenzivnější. Podle fáze, když k císařskému řezu došlo, nemuselo být vystaveno kontrakcím, nebo vůbec zažít pocit stísněnosti v porodních cestách. Nebylo též nuceno vyvinout tak velké úsilí, aby se prodralo na svět vlastní silou.
Během přirozeného porodu dostává matka i dítě koktejl těch správných hormonů, které jim pomáhají zvládat fyzicky a psychicky náročnou situaci. Je to přirozený proud, který je císařským řezem přerušen.
Dítě se může v celém životě pak setkávat se situacemi, že ho v poslední chvíli někdo zachrání, nebo za něj vyřeší jeho problém. Tedy má problémy dotáhnout svůj záměr do konce.
Matka je těsně po zákroku vystavena stresu z chybějícího dítěte v břiše. Dítě se fakticky nenarodilo, bylo vyoperováno. Pro psychiku matky to může být zmatečné. Komplikuje se to o to víc, že dítě je od matky odstaveno a oba dva jsou od sebe izolováni.
Matka může prožívat syndrom zcizeného porodu. Též to lze přirovnat k situaci, kdyby dítě v lůně matky zemřelo. Ještě před chvílí tam bylo a teď už není. Nevyšlo porodními cestami. Navíc je matka pod nepřirozenými látkami, které ochromují její dolní část těla (epidural) a následně i pod dalším koktejlem chemikálií, které jí mají pomoci překonat bolesti z náročné operace břicha.
Ač je dítě na světe, nikdy se fakticky nenarodilo a matka taky nikdy neporodila. Je to něco, co si oba dva nesou a nelze to vrátit zpět.
Zdroj: suenee.cz