Některým myšlenkám bychom nikdy neměli dovolit, aby se vtělily do slov. A těmi nejkrutějšími slovy obvykle častujeme sami sebe. Mějte k sobě minimálně takovou úctu jako k ostatním lidem – těm přece také neříkáte, že jsou pitomí, šerední nebo že jsou k ničemu.
Jazyk je mocný nástroj. Způsob, jímž se vědomě i podvědomě projevujeme, jasně odráží naši mentalitu a naše emoce. Slova však nejsou jen prchavé odrazy činnosti našeho podvědomí – jsou i jistým druhem činů a nesou podobnou váhu. Mysl nám často promítá obrazy a přináší myšlenky ze sféry, která nám je nepříjemná. V tom je mysl jako dítě – sahá na věci, na které ví, že by sahat neměla. Takové „hmatání“ nemusí nevyhnutelně znamenat, že „dítě“ opravdu chce věci, po kterých se natahuje. Je mnoho důvodů, proč to mysl dělá, ale z největší části se tak prostě cvičí ve svých schopnostech „sahání“.
Myšlenky se snadno obracejí ve slova. Bez autocenzury by to, co vychází z našich úst, způsobovalo pozdvižení. Slova se vyznačují jinou silou než pouhé myšlenky. Řeč je nehmatná forma činů, která vychází z myšlenek. Jakmile změníte myšlenku nebo záměr v čin, opouští vaši vnitřní sféru vlivu a stává se samostatnou entitou. Kruté slovo, které jsme už jednou vyslovili, nelze vzít zpět. Pak je nutné podniknout další činy, abychom ty škody napravili.
Ta nejkrutější slova nejčastěji obracíme proti sobě. Naše mysl neustále brebentí, zavrhuje tohle a kritizuje tamto. Občas jsme tak pošetilí, že těmto svým myšlenkám dáváme průchod, obvykle v podobě nějakého vtípku. Ironie a rádobyhumor však ničivé účinky té zlé věty nenapraví – jedině ve vašich posluchačích nebo partnerech při rozhovoru vzbudí klamný dojem, že takové průpovídky nijak neškodí.
Sepsal jsem tu několik nejčastějších frází, které vedou k vytvoření samostatných entit a my je v zájmu nějakého podivného upouštění páry vypouštíme z úst. Z těch slov se stávají činy, které nám škodí a zpomalují nás.
„Jsem tak blbej/blbá.“
Je mnoho definic a typů inteligence. Také je rozdíl mezi moudrostí a inteligencí. A mezi hloupostí a dejme tomu nepozorností. Ale i když jste se možná zachovali trochu hloupě, buďte tak moudří, abyste se ještě k tomu nesráželi. Když už musíme utrousit nějaký komentář, měli bychom tuto větu nahradit jinou, např. „mohl jsem to udělat lépe.“
„Já to nedokážu.“
Zaměřte se spíš na možné metody provedení té věci, mluvte o postupech a podpoře. Díky dostatečnému úsilí se může povést i nemožné. Na základě svých priorit se rozhodněte, co chcete dělat, a pak to udělejte. Neříkejte, že je pro vás něco důležité, jen abyste to pak smetli ze stolu kvůli technickým obtížím. Nedávejte v sázku posvátnost svých priorit. Místo toho, že něco nedokážete, raději říkejte: „to bude těžké“ nebo „budu s tím potřebovat pomoct“.
„Nenávidím se.“
„Láska je schopnost starat se, chránit, pečovat. Pokud v sobě nejste schopni vzbudit tento druh energie vůči sobě, bude pro vás velmi těžké postarat se o jiného člověka. V buddhismu je jasné, že milovat sebe je základem lásky k ostatním.“ Thich Nhat Hanh
Místo téhle věty říkejte třeba „dokážu to líp“ nebo „ono to půjde“.
„Jsem ošklivý/á.“
Toto prohlášení má mnoho podob: jsem tlustý/á, mám oči moc u sebe, mám hnusný nos. To je všechno směšné. Krása vychází zevnitř, jejím zdrojem je zdravý duch. Módní trendy a ideál krásy jsou hromada pitomostí. Buďte krásní tak, jak jste, a mějte se rádi. Tu kritiku svého těla ani nevypouštějte z úst. Radši říkejte: Jsem super! Jsem silný/á! Jsem krásný/á!
„Nenávidím svůj život.“
Nedovolte momentálnímu zatmění mozku ani žádné bouři v srdci, aby vás přiměly vyslovit takovou věc. Pokud se rozčilujete na svůj život, znamená to, že vám na něm záleží a že jste extrémně frustrovaní. Dejte průchod svým emocím, ale nikdy neříkejte tak nenávistná slova o tom jedinečném příběhu, kterým je váš život. Toto je věta, kterou byste neměli nikdy říkat. Úplně ji nahraďte jiným prohlášením, například: Zlobím se. Potřebuju pomoc. Potřebuju obejmout.
Zdroj: osud.cz