Děti v dnešním školském systému nejsou na zítřejší svět dobře připravovány.
Jako člověk, který z firemního přešel do vládního sektoru a odtamtud do neustále se měnícího on-line světa, vím, jak rychle se svět včerejška stává irelevantním. Byl jsem proškolen v novinovém průmyslu, kde jsme všichni věřili, že budeme relevantní navždy. Dnes už si o něm myslím, že se brzy stane zastaralým.
Bohužel jsem byl vzděláván ve školském systému, který měl za to, že svět zůstane navždy v podstatě stejný. Jen s menšími změnami v módě. Ve škole jsme získali soubor dovedností, který byl založen na tom, jaké druhy práce byly nejžádanější v roce 1980 ne v roce 2000.
A to docela dává smysl, vzhledem k tomu, že nikdo nemůže opravdu vědět, jak bude život od teď za 20 let vypadat. Představte si svět roku 1980. Osobní počítače byly ještě docela mladé, faxy sloužily jako hlavní komunikační technologie a Internet, jak ho známe dnes, byl jen předmětem fantasie spisovatelů sci-fi jako například William Gibson.
Neměli jsme tušení, co pro nás svět přichystá.
A to je právě ta věc: pořád to ještě nevíme. Nikdy to nevíme. Nikdy jsme nebyli dobří v předpovídání budoucnosti. A proto vychovávat a vzdělávat naše děti tak, jako bychom nějakou představu o budoucnosti skutečně měli, není zrovna nejchytřejší nápad.
Jak tedy naše děti připravit na svět, který je nepředvídatelný a neznámý? Tím, že je naučíme umět se přizpůsobit a vypořádat se se změnami. Být připraven na všechno jednoduše tím, že jejich přípravu nebudeme směřovat na nic konkrétního.
To ovšem vyžaduje zcela jiný přístup k výchově a vzdělávání dětí. Znamená to zanechat své staré myšlenky přede dveřmi a umět na všechno znovu přijít.
Má úžasná a nádherná manželka Eva (ano, jsem velmi šťastný muž) a já patříme mezi ty, kteří se už do tohoto úkolu pustili. Naše děti učíme doma. Přesněji řečeno je odškolujeme (odškolování = unschooling pozn. překl.). Učíme je, aby se učily na vlastní pěst, aniž bychom jim poznání podávali my a snažili se ho nějakým způsobem testovat.
Je pravda, že je to trochu divoký nápad. Většina z nás, kteří s odškolováním experimentují, přiznává, že neznáme všechny odpovědi a žádný soubor „nejosvědčenějších postupů“ neexistuje. Avšak také víme, že se učíme spolu s našimi dětmi, že něco nevědět může být dobrá věc. Naskytne se tím možnost přijít na to sám, aniž by se člověk musel spoléhat na zavedené metody, jež nemusí být optimální.
Do různých způsobů a metod tady nebudu příliš zacházet. Mám totiž za to, že jsou méně důležité než samotné myšlenky. Jakmile přijdete na nějaké zajímavé nápady, které byste chtěli otestovat, můžete najít neomezené množství metod, jak to provést. Mé nadiktované způsoby by proto byly příliš omezující.
Místo toho se pojďme podívat na užitečnou sadu základních dovedností, o nichž jsem přesvědčen, že by si je děti měly osvojit, aby byly co nejlépe připraveny na jakýkoli svět budoucnosti. Zakládám je na tom, co jsem se naučil ve třech různých odvětvích – zejména ve světě on-line podnikání, on-line publikování, on-line života… A co je důležitější, co jsem se v nich dozvěděl o učení a práci a žití ve světě, který se nikdy nepřestane proměňovat.
1. Kladení otázek. Co chceme pro naše děti jako studenty nejvíce, je být schopen učit se na vlastní pěst. Ať už se budou chtít naučit cokoliv. Protože pokud tohle budou umět, pak není nutné, abychom je museli učit všechno. Cokoliv se v budoucnu budou potřebovat naučit, zvládnou to udělat samostatně. Prvním krokem k učení se, jak se vzdělávat, je naučit se klást otázky. Děti to naštěstí dělají úplně přirozeně. Můžeme to jen podporovat. A skvělý způsob, jak na to, je prostě zkusit to modelovat. Když s vaším dítětem narazíte na něco nového, dávejte mu otázky, prozkoumávejte s ním možné odpovědi. A když dítě bude dělat to samé – ptát se vás – namísto potrestání jej odměňte (možná byste byli překvapeni, kolik dospělých děti od dotazování odrazuje).
2. Řešení problémů. Pokud dítě bude umět řešit problémy, bude moci vykonávat jakoukoli práci. Každá nová práce vypadá hrozivě, ale ve skutečnosti se jedná jen o další problém, který je třeba vyřešit. Nové dovednosti, nová prostředí, nové požadavky… Všechno jsou prostě problémy, jež je potřeba umět zvládnout. Učte své dítě řešit problémy modelováním jednoduchých potíží. Pak mu umožněte, aby mohlo nějaké velmi jednoduché řešit samo. Nechtějte všechny jeho problémy okamžitě vyřešit – nechejte ho, ať si s ním zkusí poradit samo. Ať vyzkouší různé možnosti řešení. Takové úsilí poté odměňte. Nakonec si vaše dítě rozvine důvěru ve své vlastní schopnosti. Pak už nebude existovat nic, co by nezvládlo.
3. Řešení projektů. Jako on-line podnikatel vím, že moje práce se skládá z řady projektů. Někdy souvisejících, někdy malých a někdy i velkých (které jsou ovšem obvykle seskládány ze skupiny menších). A také vím, že jelikož jsem jich už zvládl tolik, neexistuje projekt, se kterým bych si neporadil. Tento příspěvek je projekt. Psaní knihy je projekt. Prodej knihy je další projekt. Pracujte na projektech s vaším dítětem. Umožněte mu sledovat, jak se to dělá tím, že vám bude pomáhat. Pak ho nechejte zvládat více a více věcí samostatně. Jak získá sebevědomí, nechte ho řešit více na vlastní pěst. Brzy se z jeho učení stane jen řada projektů, ze kterých bude nadšené.
4. Hledání zájmu. To, co mě pohání, nejsou ani cíle, ani disciplína, ani vnější motivace, ani odměny, ale zájem. Když jsem tak nadšený, že na něco nemohu přestat myslet, nevyhnutelně se do toho ponořím úplně angažovaně, po většinu času projekt dokončím a práci na něm budu milovat. Pomozte vašemu dítěti najít věci, které ho budou zajímat. To znamená zkoušení spousty různých věcí a nalézání těch, které ho nadchnou nejvíce, což mu pomůže opravdu se z toho těšit. Od žádného zájmu ho neodrazujte. Povzbuďte jej. Také z žádné aktivity nevysávejte všechnu legraci. Ale můžete z ní učinit i něco užitečného.
5. Nezávislost. Děti by měly být postupně učeny, jak stát na vlastních nohou. Samozřejmě po troškách. Pomalu je povzbuzujte, aby se do činností pouštěly samostatně. Ukažte jim, jak něco udělat, modelujte to, pomozte jim s tím a pak pomáhejte méně a méně a nechejte je, ať udělají nějaké vlastní chyby. Vložte do nich důvěru v sebe sama tím, že zažijí spoustu maličkých úspěchů a vyřeší nějaké své přehmaty. Jakmile se jednou naučí, jak být nezávislé, uvědomí si, že nepotřebují, aby jim učitelé, rodiče či šéf radili, co mají dělat. Mohou řídit samy sebe a být svobodné. Budou umět nalézt směr, kterým potřebují jít, aby zvládly jít svým vlastním směrem.
6. Být šťastný sám o sobě. Příliš mnoho z nás rodičů rozmazluje své děti, udržuje je na vodítku a váže jejich štěstí na svou přítomnost. Když dítě vyroste, najednou neví, jak být šťastné. Okamžitě se musí připnout k příteli či přítelkyni nebo ke kamarádům. Pokud v tomhle neuspějí, budou se snažit najít štěstí v dalších vnějších věcech – v nakupování, jídle, videohrách, na internetu. Ale když se dítě už od útlého věku bude učit, že může být šťastné i samo, že si může hrát a číst a představovat, získá jednu z nejcennějších schopností, která existuje. Dovolte, aby vaše děti už odmalička uměly být samy. Dopřejte jim soukromí. Vymezte nějakou dobu (např. večer), kdy budou mít čas pro sebe jak rodiče, tak děti.
7. Soucit. Jedna z nejdůležitějších dovedností vůbec. Musíme ji pěstovat, abychom mohli dobře spolupracovat s ostatními. Abychom pečovali i o jiné lidi než sami o sebe. Abychom mohli být šťastní tím, že učiníme šťastné i ostatní. Klíčem je jít příkladem. Buďte soucitní ke všem a všemu za všech okolností. I k vašim dětem. Ukažte jim empatii. Ptejte se jich, jak myslí, že se mohou cítit ostatní, a myšlenky o tom vyslovujte nahlas. Pokud můžete, při každé příležitosti ukazujte, jak se dá zmírnit utrpení druhých. Jak ostatní za pomoci maličkých laskavostí udělat šťastnější. A jak to může na oplátku udělat šťastnějšího vás jako člověka.
8. Tolerance. Příliš často vyrůstáme v izolovaných prostorech, kde jsou lidé povětšinou stejní (alespoň vzhledově). Když pak přijdeme do styku s lidmi, kteří jsou jiní, může to být nepříjemné, překvapující a strach vyvolávající. Vystavujte své děti lidem všeho druhu – různých ras, sexuální orientace a rozličných psychických stavů. Ukažte jim, že být jiný je nejen v pořádku, ale mělo by to být dokonce oslavováno, protože je to právě rozmanitost, jež dělá život tak krásným.
9. Adaptace vůči změnám. Věřím, že jak naše děti rostou a jak se svět neustále proměňuje, umět přijmout změnu, vypořádat se s ní a zorientovat se v jejím proudu bude velká konkurenční výhoda. Je to dovednost, které se stále se učím i já sám, ale zjistil jsem, že mi ohromně pomáhá. Zejména ve srovnání s těmi, kteří změnám odolávají, bojí se jich a stanovují si cíle a plány, jichž se snaží pevně držet za každou cenu. Já se místo toho přizpůsobuji měnícímu se prostředí. Strnulost je v takovémto prostředí mnohem méně užitečná než například pružnost, plynulost a přizpůsobivost. Opět platí, že modelování situací k procvičení této dovednosti je pro vaše dítě důležité. Ukažte jim, že změny jsou přirozené, že se na ně člověk může adaptovat a získat příležitosti, které předtím ještě nebyly. Život je dobrodružství. Věci se občas budou dařit špatně, dopadnou jinak, než jsme očekávali, a zničí nám jakékoli plány – ale to je na tom právě to vzrušující.
Nemůžeme našim dětem zadat sadu věcí, které se mají naučit, ukázat jim kariéru, na niž se mají připravovat, když nevíme, co budoucnost přinese. Ale můžeme je připravit na to, aby se uměly adaptovat na úplně cokoli. A za takových 20 let nám poděkují.