Tahleta Země má takový zvláštní způsob. Ona může resetovat systém života, který na ní je. Dinosauři můžou skončit. Jo? Plmmm. Ona to může udělat. Ona má v sobě možnost, jak resetovat určitej způsob, kterej tady je.
Zdá se, že u starej civilizací to občas dělala. Zdá se, že byly události, který nejsou dodnes kloudně vysvětlený – ukončení určitejch typů civilizací, který tady evidentně byly. Byly rozvinutý, byly velice dobrý a najednou jako by skončily a teď se neví a stále se hledá proč jako. Jestli proto, že byl hladomor nebo nějaký sucho a nebo co vedlo k tomu, že opustily ty města – ty nádherný města, který měli vybudovaný.
A já mám za to, ale to je říkám moje pohádka v mý hlavě, že tahleta planeta teď dělá naprosto výjimečný manévr ve svých dějinách a že ona čeká na nás. Ona normálně čeká. My ještě furt máme tu možnost. Ona nám ji dává tentokrát. Prostě čeká na to, protože i pro ní je to novinka. Tamto ostatní už umí. Už to zažila, resetovala to a znova se to stalo. Ona pochopila, že tím resetováním to nezmění. A pakliže, se to má změnit zevnitř, tak se to musí změnit ze stavu vědomí. A stav vědomí pro planetu Zemi určují lidé. My stanovujeme stav – úroveň vědomí na týhle planetě. Tedy hru, která se hraje. To je naše práce. Ostatní udržujou určitý pole existence – pole života. Zvířata, rostliny, které dělají přesně to co mají. Přesně jedou ve svém oboru a dělají to nejlepší, co umí. A my jsme lidé, kteří můžou jako by zvláštně vibrovat. My se můžeme do toho jakoby vmezeřit a najednou se rozhodnout, že tady něco změníme, že tady vypálíme kus lesa nebo tady vytěžíme diamanty z tý země. To nedělají opice, ty nechtějí těžit diamanty. Něco snědí nebo tak, ale že by třeba zalejzaly a vynášeli ven zlato, tak to nedělají. To děláme my. To je lidská práce. Jakýsi přetváření té planety. A my vytváříme to pole vědomí.
A mě připadá, že jsme se narodili do doby, kdy ta planeta teď dělá naprosto nový opatření. Čeká na nás, prostě. To je můj pocit. A teď záleží na nás jestli mi to zvládneme. Jestli budeme ochotní to změnit a záleží na ní, jak chce dlouho čekat. Ale ona může čekat nekonečně dlouho. Pro ní čas nehraje žádnou roli.
Takže to taková zvláštní mezifáze, ve které se můžeme motat jako nudle v bandě – třeba dlouho, a nebo to můžeme změnit během krátkých chvil.
Tak asi víte, 17. listopad 1989, ještě měsíc před tím málo kdo předpokládal, že se to stane. Půl roku před tím by nikdo nepředpokládal. Kdo by na to vsadil? Všichni seděli: to nepraskne, ne, ne ty to nepustěj! Nepustěj to! To tady furt bude. A pak to najedou udělalo: blblblblblbl a bylo to pryč.
To je to, co my máme ve zkušenosti. Zažili jsme to. Můžeme si to interpretovat a vykládat si kdo to udělal, jak to udělal a jaký tam byly vlivy. Ale takhle to bylo. Ve vědomí se to takhle změnilo. A to vědomí by ještě krátkou dobu před tím nepředpokládalo, že se to stane. Ale ono se to potom může stát velice rychle během jednoho – dvou – tří dnů, se to může takzvaně semlít.
My už jsme jako lidi vyzkoušeli válku světovou. Zabíjet se navzájem jsme zkusili. Vytřískávat se, pálit se v koncentrácích jsme zkusili. Zkusili jsme už spoustu věcí a postupně jsme zjistili, že to nějak není ono. Tak teď máme tu šanci udělat jinej krok. Já si prostě myslím, že je to normálně na nás. Nikdo to za nás neudělá. Nikdo to ani nerozhodne. Je to prostě přeměna v každým člověku – uvnitř.
Zdroj: suenee.cz