Více jak století jim archeologové nevěnovali pozornost. Mluvíme tu o optických čočkách, složitých nástrojích, vyrobených z materiálů, které dokazují existenci vyspělé optiky již v hluboké minulosti.
Byli lidé před několika tisíci lety schopni zhotovit přesné optické nástroje, s pomocí kterých bylo možné napravovat astigmatismus, pozorovat vzdálené hvězdy a pracovat na mikroskopické úrovni?
Specialista zabývající se starověkými čočkami Robert Temple (proslavil se svojí knihou o kosmických znalostech domorodého kmene Dogonů, nazvanou Mystérium Síria) tomu věří a je pevně přesvědčen i o tom, že důkazy tak nečekaného tvrzení měli specialisté přímo před očima minimálně sto let.
V průběhu posledních tří desítek let předvedl nelidskou vytrvalost tím, že vypracoval svoji zvláštní metodu práce a jezdil do muzeí po celém světě, přičemž zjistil, že se v nich nachází obrovské množství předmětů, jež jsou chybně popsány jako ozdoby, korále apod., i když jejich skutečné určení bylo zcela jiné. Měly zlepšovat viditelnost vzdálených nebo naopak mikroskopických objektů, zaměřovat sluneční paprsek tak, aby zapálil oheň, a navíc sloužil pro orientaci…
Prvním překvapením, které popsal ve své monografii Křišťálové slunce, bylo, že v klasických textech, stejně jako v ústním podání i náboženských tradicích mnoha národů lze najít četné náznaky toho, že vlastnily optické přístroje. A ty již dávno mohly zaujmout pozornost historiků a archeologů a vyvolat v nich tak touhu nalézt je.
Ale, jak s hořkostí přiznává sám autor, ve vědeckém prostředí vládne negativní tradice, odmítající možnost existence jakkoli vyspělé technologie v hluboké minulosti. Tak např. některé předměty, jejichž tvar i materiál nevyhnutelně nabízejí myšlenku o tom, že sloužily jako čočky, byly klasifikovány jako zrcadla, náušnice nebo, v tom lepším případě, jako zápalná sklíčka, tzn., že stejně sloužily jako čočky, ale měly být používány výhradně k soustředění slunečních paprsků a zapalování ohně.
Paradoxně drobné krystalické koule, zhotovené Římany, kteří je používaly jako čočky, byly naplněny vodou a popsány jako nádobky pro kosmetiku a parfumerii. V obou případech se projevila, dle Robertova názoru, krátkozrakost současné vědy a on má v úmyslu předepsat jí kvalitní brýle.
Miniaturní modely doby Plinia
Starodávné odkazy na čočky lze relativně lehce vysledovat již od dob Plinia staršího (1. stol. n. l.), přestože, jak uvidíme dál, podobné pokyny je možné najít i v Textech pyramid, kterým je více než 4000 let, a dokonce ještě dříve, a to ve starověkém Egyptě.
Ve svém díle Naturalis Historia Plinius popisuje přibližně těmito slovy namáhavou práci s miniaturními předměty, kterou se zabývali Kalikrat a Mirmekid, dva starořímští umělci a řemeslníci: „Kalikratu se podařilo vytvořit modely mravenců i jiných drobných stvoření, jejichž části těla zůstávaly ostatním lidem neviditelné. Nějaký Mirmekid si vysloužil slávu v té samé oblasti tím, že udělal malý vůz se čtyřmi koňmi, vše ze stejného materiálu. Byl tak maličký, že jej, stejně jako loď téže velikosti, mohla zakrýt svým křidélkem moucha“.
Pokud Pliniovo vyprávění vyvolává velký dojem, pak o nic méně zaujme zmínka o miniaturní kopii Iliady, vytvořená na tak malém kousku pergamentu, že by se celá kniha mohla vejít do ořechové skořápky, o čemž jako první mluví Cicero, autor předcházejícího století. Čím blíže k nám, tím častěji klasičtí autoři zapojují do svých děl údaje o těchto nyní ztracených předmětech, jejichž vytvoření zcela jasně vyžadovalo použití optických přístrojů.
Podle Templových slov, „prvním současným autorem optických přístrojů, pokud nepočítáme zvětšovací skla, byl Ital Francesco Vettori, který v roce 1739 sestrojil mikroskop. Byl znalcem antických gem (lat. gemma, drahokam; je drobná plastika, vybroušená nebo vyřezaná do drahého kamene nebo do skla a užívaná jako část šperku nebo amulet, pozn. překl.) a vyprávěl, že viděl některé z nich, jež byly velké jako polovina zrnka čočky. Nicméně byly uměle opracovány, což považoval za nemožné, pokud si nepřiznáme, že ve starověku existovaly silné zvětšovací přístroje“.
Právě při práci se starodávnými ozdobami se stává evidentním existence teď už ztracené optické technologie.
Na ni intuitivně ukazovali mnozí specialisté v průběhu několika staletí, avšak daná přitažlivá oblast historie zůstávala z nějakého důvodu zcela neprozkoumána.
Karl Sittl, německý kunsthistorik, již v roce 1895 tvrdil, že existuje portrét Pompeii Plotiny, převedený do miniatury na kameni o průměru sotva šest milimetrů. Pompea byla manželkou římského císaře Traiana a žila v 1. století n. l. Still na něj ukazuje jako na příklad využití optických zvětšovacích prostředků starodávnými řezbáři.
Ve Stockholmském historickém muzeu a muzeu Šanghaje jsou uloženy artefakty z různých kovů, jako např. ze zlata nebo bronzu, na kterých jsou jasně znatelné miniatury, stejně jako na četných hliněných tabulkách Babylonu a Asýrie, na nichž jsou viditelně vyryté mikroskopické znaky klínového písma.
Podobné drobounké nápisy byly natolik početné, a to především v Řecku a Římě, že Robert Temple musel zavrhnout myšlenku všechny je vyhledat a klasifikovat. To samé platí i pro samotné čočky, o nichž doufal, že jich najde jenom několik kusů, ale v anglickém vydání své knihy jich uvádí celých čtyři sta padesát!
Co se týká skleněných koulí, které se využívaly jako zapalovací sklíčka a na vypalování ran, jež se, bez ohledu na svoji křehkost, také dochovaly v mnoha různých muzeích, byly vždy klasifikovány jako nádobky pro uchování speciálních tekutin.
Od paprsků smrti po staroegyptskou optiku
To, že optické technologie starověku vůbec nejsou iluzí či „optickým klamem“, je možné pochopit, pokud si pečlivě přečtete klasiky, pohledáte v katalozích muzeí a znovu interpretujete některé mýty. Jedním z nejevidentnějších příkladů v této oblasti je legenda o božském ohni, který lidem předali různí hrdinové, např. Prométheus. Stačí jenom přijmout, že lidé disponovali nástroji, schopnými „získávat oheň odnikud“.
Řecký autor Aristofanés dokonce přímo ve své komedii Oblaka mluví o čočkách, pomocí kterých zapalovali oheň už v 5. st. př. n. l. Soudě podle všeho, to samé dokázali i druidové. Využívali průzračné minerály pro to, aby vyjevili „neviditelnou substanci ohně“.
Ale s nejvýznamnějším využitím této technologie jsme se setkali u Archimeda a jeho gigantických zrcadel. Není zde nutné připomínat vědecký přínos tohoto génia, který se narodil v Syrakusách a žil v letech 287 – 212 př. n. l. Ale je třeba říci, že v době obléhání Syrakus římskou flotilou Claudia Marcella v roce 212 Archimedes dokázal zapálit římské triéry (válečné lodě starověku, pozn. překl.) tím, že na ně zaměřil sluneční paprsky pomocí obrovských, pravděpodobně kovových zrcadel.
Pravdivost dané epizody byla tradičně zpochybňována až do 6. listopadu 1973, kdy ji řecký vědec Ioannis Sakkas zopakoval v přístavu Pireus a za pomoci sedmdesáti zrcadel zapálil malou loď.
Svědectví těchto následně zapomenutých znalostí je možné vidět všude a přitom je odhalován fakt, že život lidí dávnověku byl mnohem bohatší a tvořivější, než si je někdy schopen přiznat náš konzervativní rozum. Právě tady se, lépe než kdekoliv jinde, potvrzuje staré pořekadlo, které říká, že vidíme svět takovým, jakým je barva sklíčka, přes které se díváme.
Další důležitý objev, se kterým nás Temple seznámil, je plod těžké práce v oblasti bibliografie a filologie. Právě jim věnoval svůj čas doktor Michael Weitzman z Londýnské univerzity. Ukázal, že termín „totafot, který se používá v biblických knihách Exodus a Deuteronomium (někdy též nazývána 5. knihou Mojžíšovou, pozn. překl.) pro označení filaktérií, upevněných při bohoslužbě na čele, tak zprvopočátku označoval nějaký předmět, který se umísťoval mezi oči.
Ve výsledku máme před sebou ještě jeden popis brýlí, přičemž podle názoru Weitzmana, nejlepšího znalce staré židovské historie v Anglii, jde o brýle, které pochází z Egypta.
Není nic divného na tom, že v zemi faraonů s nimi byli obeznámeni dokonce ještě předtím, než se tam ve skutečnosti objevili faraoni. Vždyť jenom tak lze vysvětlit mikroskopické nákresy na rukojeti nože ze slonové kosti, kterou našel v 90. letech minulého století doktor Günter Dreyer, ředitel Německého institutu v Káhiře, na pohřebišti Umm el-Káb v Abidosu.
Je pozoruhodné, že nůž je datován predynastickou epochou, tzv. „obdobím Nakáda-II“, což je přibližně 34. století př. n. l. Jinými slovy: byl zhotoven před pěti tisíci třemi sty lety!
Tato skutečná archeologická záhada nám ukazuje řadu lidských postav a zvířat, jejichž hlavy nejsou větší, než jeden milimetr. A to je možné zjistit jenom pomocí lupy.
Temple je podle všeho absolutně přesvědčen, že optické technologie se objevily v Egyptě a využívaly se nejenom při výrobě miniaturních vyobrazení i v každodenním životě, ale i při stavbě a orientaci budov Staré říše, stejně jako pro vytvoření různých světelných efektů v chrámech prostřednictvím broušených disků a při výpočtech času.
Vsazené oči soch IV., V. a dokonce i III. dynastie byly „vypouklými krystalickými čočkami, dokonale opracovanými a vyleštěnými“. Zvětšovaly velikost panenek a dodávaly tak sochám živý pohled.
V tomto případě se čočky vyráběly z křemene a důkazy o jeho hojnosti ve starém Egyptě lze najít v muzeích a v knihách, věnovaných egyptologii. Z toho vyplývá, že „Horovo oko“ bylo ještě jedním typem optického přístroje.
Layardova čočka a nejenom ta
Prototypem rozsáhlé série důkazů shromážděných Templem, byla Layardova čočka.
Právě tento kamínek stojí na samém počátku jeho třicetileté epopeje a s ohledem na jeho obrovský význam, který představuje pro hluboké přezkoumání historie, je uschován v Britském muzeu, v oddělení dávnověku západní Asie.
Čočka byla nalezena při vykopávkách, které prováděl Austen Henry Layard v roce 1849 v Íráku, v jednom ze sálů paláce v Kalchu, známém též jako město Nimrud. Je jenom částí komplexu nálezů, do kterého spadá obrovské množství předmětů, patřících asyrskému králi Sargonovi, který žil v 7. století př. n. l.
Mluvíme tu o předmětu z horského křišťálu, oválného tvaru, jehož délka činí 4,2 centimetru, šířka je 3,43 centimetru a průměrná tloušťka 5 milimetrů.
Původně měla osazení, možná že ze zlata nebo jiného cenného kovu, upravené s velkou pečlivostí, ale bylo ukradeno a prodáno dělníky, kteří prováděli vykopávky. Ale nejpozoruhodnější je to, že tu mluvíme o skutečné ploskovypuklé čočce, která byla vyrobena ve tvaru toroidu, zcela chybného z pohledu laika, i s četnými zářezy na plochém povrchu. Přitom je zcela jasné, že byla používána na korekci astigmatismu. Proto je dioptrická kalibrace na této čočce v jejich různých částech rozdílná, od 4 do 7 jednotek a úrovně zvyšování dioptrií se pohybují od 1,25 do 2.
Výroba podobného přístroje vyžadovala nejvyšší přesnost při práci. Její povrch byl nejdříve z obou stran zcela plochý a byla dokonale průzračná, což je kvalita, která je přirozeně ztracena díky 
četným prasklinám, špíně, zachycené v mikropórech, a jiným vlivům, jež nevyhnutelně zanechaly své stopy na artefaktu starém dva a půl tisíce let.
Je podstatné, že čočka má rozměry oční bulvy a dokonce svými parametry odpovídá některým současným standartním čočkám.
Když Temple narazil na její historii a dokončil rozbor, začala práce, která vedla k objevení a prostudování více než čtyř set padesáti čoček z celého světa. Průkopník Tróje Heinrich Schliemann našel v troskách mýtického města čtyřicet osm čoček, z nichž jedna se vyznačovala dokonalostí opracování a stopami po seznámení se s nástroji rytce.
V Efezu bylo nalezeno celých třicet čoček a co je charakteristické, všechny byly vypouklé a zmenšovaly obraz o sedmdesát pět procent a v Knóssu, na Krétě, jak se ukázalo, byly čočky vyráběny v takovém množství, že se dokonce podařilo najít skutečnou dílnu minojské epochy, kde se zabývali jejich zhotovováním.
V Káhirském muzeu je uschován exemplář skvěle dochované kulaté čočky, datované 3. st. př. n. l., jež má průměr pět milimetrů a zvětšuje jedenapůlkrát.
Ve skandinávských zemích se množství nalezených starých čoček přibližuje stovce a v ruinách Kartága našli šestnáct kusů, všechny ploskovypuklé, skleněné, s výjimkou dvou, vyrobených z horského křišťálu.
Je zřejmé, že po vydání knihy Křišťálové slunce a jejího překladu do jiných jazyků budou nalezeny další nové čočky, zapalovací sklíčka, „smaragdy“ a jiná svědectví optického umění dávnověku, která bez jakéhokoliv smyslu leží v průběhu mnoha desetiletí či dokonce staletí zaprášená v muzeích.
Avšak není třeba vidět v těchto svědectvích stopy pobytu mimozemšťanů na naší planetě nebo existenci nějakých zapomenutých civilizací s mimořádně pokročilými technologiemi. Všechny pouze ukazují na normální evoluční rozvoj vědy a techniky, opírající se o studium přírody pomocí shromažďování empirických znalostí, cestou pokusů a omylů.
Jinými slovy, před nám leží svědectví vynalézavosti lidského génia a jenom člověk je odpovědný jak za vznik podobných zázraků, tak i za jejich zapomnění.
Brýle staré tisíc let
Už víme, že biblický výraz „totafot“ byl nejspíš egyptského původu a označoval předmět podobný našim brýlím. Ale lepší příklad použití brýlí v hluboké minulosti nám dává nechvalně známý Nero, o němž nám Plinius nabízí vyčerpávající svědectví.
Nero byl krátkozraký a proto, aby mohl sledovat gladiátorské souboje, používal „smaragdy“, kousky zelenavého krystalu, který nejenom že korigoval defekty zraku, ale i vizuálně se přibližující objekty. Tzn., že tady mluvíme o monoklu, který, jak je zcela možné, byl upevněn na kovovém podstavci a jeho čočka byla patrně vyrobena ze zeleného polodrahokamu, jako třeba smaragdu nebo z vypouklého broušeného skla.
V posledním století experti hodně diskutovali na téma Nerovy krátkozrakosti a došli k závěru, že vynález prostředků korekce zraku před dvěma tisíci lety je zcela možný, a je protipólem tradičně přijatého názoru o vzniku brýlí ve 13. století.
Robert Temple dospěl k závěru, že: „Starověké brýle, které se, podle mého názoru, hojně vyskytovaly, představovaly druh skřipce, který se upevňoval na nose, nebo druh divadelního binoklu, který čas od času přikládali k očím“.
Co se týká otázky, jestli měly nebo neměly nějaké obruby, pak podle všeho, je na ni možné odpovědět pozitivně. Obruby existovaly a upevňovaly se stejně jako dnes, tedy za ušima.
„Možná, že obruby se vyráběly z měkkých a nepříliš pevných materiálů, jako třeba kůže nebo skroucená tkanina, díky čemuž velmi pohodlně seděly na nose. Ale mám za to, že větší část starověkých vypouklých čoček ze skla nebo krystalu, které se využívaly pro korekci zraku, se nikdy nenosily trvale na nose. Myslím si, že je držely v ruce a že například při čtení je přikládali ke stránce jako lupu v těch případech, když nějaké slovo na stránce nebylo čitelné“, uzavírá Templ.
Římská zvětšovací skla
Podle autora Křišťálového slunce se Římané vyznačovali zvláštním nadáním při výrobě optických přístrojů! Čočka z Mohuče, nalezená v roce 1875 a datovaná 2. st. př. n. l. je nejlepším příkladem, stejně jako její současnice, nalezená v roce 1883 v Tanisu, nyní uložená v Britském muzeu.
Avšak kromě čoček existovala v hojné míře i „zapalovací skla“, maličké skleněné nádobky o průměru pět milimetrů, které se naplnily vodou a proto mohly přibližovat nebo zvětšovat velikost předmětů, soustředit sluneční paprsky a používaly se pro zapalování ohně nebo vypalování ran.
Tyto skleněné koule byly levné na výrobu, což kompenzovalo jejich křehkost a mnohá muzea světa se mohou pochlubit jejich rozsáhlou sbírkou, i když je pravdou, že doposud byly považovány za flakony na parfémy.
Autor identifikoval dvě stě z nich a myslí si, že jsou to zapalovací skla určená pro každodenní použití. Jsou mnohem hrubší, než kvalitně leštěné a díky tomu drahé čočky, které se používaly již před dvěma a půl tisíci lety ve starém Řecku.
Zdroj: suenee.cz