Nedávný kvapný úprk iráckých křesťanů z Česka, kteří se za svou budoucnost chtějí raději modlit v Německu, nabízí v jistých kuloárech až překvapivá vysvětlení. S válkou v domovině prý měli společného asi to, co lední medvědi se saharskou pouští.
Náklady na cestu do Evropy nepochybně nebyly nikterak malé. V přepočtu odhadem nějakých půl milionu korun. Ať už jsou to babské klepy nebo ne, bez peněz na cestu do Evropy nelez a to muselo, musí a bude platit pro každého migranta. Pátrat po původu jejich investit je zcela zbytečné a ani to našinci nepřísluší. Píše v komentáři Petr Štrompf.
Jenomže těch pár výkřiků zpoza hraničních plotů už za ohlédnutí stojí a našinec by měl sakra hodně zpozornět. Evropa je už stejně naše, křičí údajně anonymní dav utečenců, který za plotem čeká, co s ním bude či nebude. Co je horší, trpělivosti s azylovou politikou toho kterého státu je stále méně a dokladem toho je každodenní porce zpravodajství. Až trpělivost přeteče, plot povalíme a tisíce nás postřílet najednou nemůžete. I takové prosakují výhrůžky, které se prý zatím pouze šeptají.
Venkoncem, i kdyby nakrásně z toho všeho byla pravda jen pouhý zlomek, početná irácká rodina čekající v Německu na další řízení úřadů a osudu je tak jako tak rovněž dokladem toho, že místo k žití je pro migranty v Evropě v podstatě volně k mání. Alespoň v představách rodiny zřejmě ano, jinak by z Česka, kde to pro ně asi není to pravé ořechové, neodešla.
Buď jak buď, už brzká budoucnost ukáže, zda mutti Merkel, potažmo její výkonný aparát, svou náruč otevře nebo zmíněné nespokojence vykáže zpět do Česka. A jsme u toho – kritiků na adresu uprchlíků početně přibývá a tak nějak se společnost začíná zabývat nikoliv pouze jedinci veřejně horujících pro zachování národní suverenity. Tato otázka se totiž začíná dotýkat bezprostředně každého z nás.
A čím dál víc si uvědomujeme, že ztráta suverenity se začíná stále intenzívněji odrážet i v myšlení či přímo jednání některých našich politiků, kteří své oponenty takříkajíc zavčasu uklízejí do ústraní. Co je v tomto smyslu přímo vražedným nástrojem pro zachování demokracie a suverenity státu vůbec, je právě likvidace oponentů, kteří by s uprchlickou notou mohli vyhrát všechny volby. Takže coby vládnoucí garnitura raději budeme aplikovat skrytou politickou represi, jen abychom zůstali u vesla. Suverenita malého národa je nám ukradená, protože kvůli našim interním cílům se v Bruselu klidně spolčíme třeba i s ďáblem.
A tak různým Konvičkům, Okamurům a řadě dalších musí být kvůli takřečenému šíření nenávisti ucpaná papula pěstí státního zastupitelství. To vše jen kvůli obavě sílící nové nastupující politické síle Blok proti islámu. Jestliže Martina Konvičku soud odsoudí, pak nic nezabrání státní moci zrušit i registraci Bloku. Současná vládnoucí garnitura tím ale paradoxně může dosáhnout pravého opaku – z Martina Konvičky a nepochybně i z dalšího dramatu kolem uprchlických kvót se může stát ctěná osobnost. Tím víc, když se stále více jeví pravý záměr Bruselu – vazalské unijní státy vnitřně rozložit, a zcela podrobit. Našinec se proto taky zcela logicky ptá, zda na zachování suverenity českého státu vůbec máme odpovídající potenciál. Tedy neoblomné politiky, koho jiného.
Zatím nemastný neslaný postoj české vlády a navíc její nedávno profláknuté poklonkování německé kancléřce Angele Merkelové obyčejnému plátci daní moc jistoty nedává. Tím spíše pak zvedá zadumanou hlavu k prezidentu Miloši Zemanovi – jeho kritický pohled na český kabinet v čele s premiérem Sobotkou si však taky může vysvětlivat všelijak. Je to tendenční taneček v režii hradního pána kvůli druhé přímé volbě prezidenta nebo upřímný postesk nad švejkovstvím, které opět dostává v krizových chvílích zelenou?
Nyní je těžké se dobrat zdravého úsudku, ale to by měli především politici. Jinak se by se v době revolty a tím pádem neřízeného pohybu statisíců běženců mohlo stát, že místo nespokojených Íránců do Česka vtrhnou hordy Afghánců, které se už nyní „venku“ hromadí, protože je v Evropě nikdo nechce. A každý na to potom může vzít jed, že právě tento národ po staletí zvyklý žít na hromadě kamení si příliš dlouho nic vybírat nebude.