Během týdne se objevily události, které se samozřejmě liší významem, ale nakonec nám může být podstrčena i nevýznamná událost, tak aby překryla daleko významnější.
A co vy na to říkáte pane Zbořile?
Ohlédnutí za aktualitami minulého týdne není nijak zajímavé. Kdyby nebylo rozvíjející se aféry s dluhem ČSSD. Zpravodajové z kuloárů v Poslanecké sněmovně PČR nás zpravovali o „úporném“ vyjednávání dohody/nedohody o tom, ve které sváteční dny má být v obchodech velkých i menších o nedělích a svátcích otevřeno nebo zavřeno. Nejsem si jistý, kolik hodin z času tak vzácného se této akci věnovalo, ale zdá se, že se poslanci v českém sněmu naučili od svých kolegů v sněmu evropsky unijním, že je třeba uzákonit cokoli. .
Jinou pozoruhodnou informací byla zpráva, že rezignovala belgická ministryně dopravy a míra pozornosti této události byla skoro tak velká, jako oznámení o ustavení nové vlády na Ukrajině, i když si do této chvíle nejsme jisti transkripcí jména tohoto nového muže ve vysokých strukturách ukrajinského státního pořádku či nepořádku. Velká pozornost se také věnovala tomu, ostatně jako v minulých týdnech, které děti mají nebo nemají navštěvovat různé školy, a nám dobře známý problém výše finančních prostředků určených pro zdravotnictví a zkrátka nepřišlo ani osídlování Evropy emigranty, ačkoli to je novina téměř únavná..
Je ale opravdu zvláštní, že si do dnešního dne ani tištěná, ani audiovizuální média nevšimla výnosu prezidenta RF Vladimíra Putina, kterým se přikazuje, jak se u nás říká, „zpřístupnit“ archivy státu a zřejmě i některých orgánů státní moci od roku 1930 do roku 1989. Vypadá to sice jako desinformace, ale přece jen v zemi jako je ČR, kde je kdekdo posedlý lustrováním (hlavně ovšem „těch druhých“) by bylo záhodno se ptát, zda je tomu tak a zda jde nebo nejde o podobný transformační trik, který známe z naší nedávné minulosti. Může se totiž týkat nejenom ruské domácí politiky, ale i její zahraniční podoby, jejíž větší poznání může být bolestné nejen pro post-komunistické země ve střední a východní Evropě, ale země „Západu“. Zajímavá, ale jistě nikoli v dohledné době zodpovězená, je otázka, jak dlouho budou trvat dohady o tom, co v dotčených archivních materiálech je nebo není, anebo co by v nich mohlo být.
Kromě své zkušenosti víme, že třeba ve Spojených státech se dodnes neví, jak se střílelo na prezidenta Johna F.Kennedyho a, z poslední doby, kam se podělo 28 ss. textu zprávy, která se věnuje událostem 11.září. Dokonce i v některých evropských zemích bychom se mohli ptát, kdo se pokusil zavraždit papeže Jana Pavla II., kdo stál za únosem a vraždou Alda Mora nebo Olafa Palmeho, kdo zastřelil korejského generála Paka, zakladatele ekonomického zázraku Korejské republiky, mimochodem otce současné prezidentky, která nedávno navštívila Prahu. A to jmenujeme jen ty, kteří se zdají být z hlediska „politické konspirace“ nejatraktivnější.
A také víme, že i kdyby to všechno bylo jinak, má zde zmíněná informace svou hodnotu a bude mít svůj vlastní život bez vlivu autora, který ji pustil do světa. I to nám není neznámé, jak ukazují „odhalení“ z ukradených nebo jinak nabytých archiválií z doby dávné i minulé.