Vztah pacienta a doktora by měl být co nejupřímnější. Čím více doktor ví, tím lépe může pomoci. Jenže často se pak dozví citlivé či intimní informace. Proto existuje princip lékařského tajemství. Kdo je vázán povinnou mlčenlivost a o čem přesně může lékař hovořit?
Základní povinností každého zdravotníka je vědět, že musí zachovat mlčenlivost o veškerých skutečnostech, které se dozvěděl přímo v souvislosti s výkonem svého povolání. Lékař ani žádný další zdravotnický pracovník nesmí nikomu poskytnout informace nejen ohledně osobního života, ale ani sdělit diagnózu či léčebný postup.
Tato povinnost nikdy nevyprchá. Trvá tedy i například po smrti pacienta, či poté, co lékař ukončí svou praxi a odejde třeba do důchodu. Vše vychází ze zákonu o zdravotních službách a také ze zákonu o ochraně osobních údajů.
Kdo tedy musí mlčet?
Touto povinností jsou zavázání naprosto všichni zdravotní pracovníci i další osoby, které mohou přijít do styku s informacemi o pacientovi. Takže například lékaři, sestry, studenti zdravotních škol, soudní znalci nebo administrativní pracovníci pojišťoven.
Povinnost vyprchává pouze v případech, že pacient souhlasí s poskytnutím informací, stanoví to nějaký zvláštní předpis trestního řízení či ohlašovací povinnost (trestný čin), případně při nějakém sporu mezi lékařem či zdravotnickým zařízením a pacientem. Dále si doktoři mohou předat některé informace mezi sebou, ale pouze v případě, že jsou nezbytné pro návaznost lékařské péče.
Média mají smůlu, s rodinou je to složitější
Pacienti mají často starost, zda je možné předat jejich informace médiím. Na ta se však vztahují stejná práva, jako na všechny ostatní a rozhodně je bez souhlasu dostat nemohou. Výjimkou jsou pouze obecné informace (např. statistika nemocných), ze kterých však není možné vyčíst, o které občany se zeptá. Lékař také může sdělit svůj názor na léčebné metody či nějaký problém.
Příbuzní i partner/partnerka jsou informováni pouze se souhlasem pacienta. Jediná výjimka platí v případě, že pacient není ve stavu, kdy by byl schopen udělení souhlasu. V takovém případě je o jeho stavu rodina informována. Ledaže by už předtím něco takového výslovně zakázal. Potom se rodina kontaktuje jen a pouze v případě, že by situace ohrožovala jejich samotné zdraví (infekční či geneticky podmíněná nemoc).
Pokud zdravotník svou povinnost poruší, je na místě stížnost nadřízenému lékaři či provozovateli zařízení. Dále je možnost kontaktovat Českou lékařskou komoru, případně podat žalobu na ochranu osobnosti a snažit se získat odsouzení. Provinilý lékař takto spáchá přestupek, ale v některých případech je to klasifikováno i jako trestný čin.
Doktor může někdy obelhat i pacienta
Lékař by měl sdělit svému pacientovi veškeré informace týkající se jeho nemoci a léčby. Jako všechno, i toto má své výjimky. Lékař se pod určitou podmínkou může rozhodnout, že některá fakta zamlčí. To jde však pouze v případě, že má důvodné podezření, že by pravdivé informování o diagnóze mohlo vést k sebepoškození pacienta.
Zdroj: eurozpravy.cz